Dědek

Dědek Pavla Novotného přichází v těsném závěsu za jeho Zápisky z garsonky a stejně jako ony vybočuje z dosavadního autorova díla přiznanou autobiografičností, aniž by tím utrpěl Novotného nezaměnitelný styl, založený na rytmizované řeči a specifické směsi grotesky a děsu.

Sled pečlivě vybraných, často bizarních vzpomínek z dětství a dospívání postupně modeluje titulní postavu dědka, ale i vyprávějící autorovo alter-ego a další jeho protihráče velmi plasticky a nesentimentálně. V Dědkovi i v Zápiscích z garsonky se objevuje podobný okruh postav, ale nasvícen je jinak – sledujeme dva naprosto odlišné příběhy: zatímco Zápisky z garsonky jsou křehkým svědectvím o symbióze a jejím postupném rozpouštění, Dědek je příběhem kamene a vody, tvrdé síly, která v konečném součtu nemá šanci proti tekuté, uhýbavé, vytrvalé měkkosti; nade vší pochybnost jí však dává tvar...